Někdo řeší své trable ve skleničce, někdo v pilulkách. Ale to je jen sebedestrukce. Kde bychom se měli naučit si vážit sami sebe, vlastní sebehodnotě a sebevědomí? Budovat vnitřní sílu? Doma, v rodině, a i škola by k tomu měla přispívat. Ne suplovat.
Klíčová je rodina. To ve veřejném prostoru jaksi zapadlo. Hodně energie a prostoru se věnuje bláznivinám, tomu, co většina ve skutečnosti neřeší. S mnohými věcmi se také příliš patláme, moc je rozebíráme. Moc slov. Asi na to máme čas.
Nesedíme vždy na růžovém obláčku, to je pravda. A životní zkoušky nám chodí právě proto, abychom prokázali, jak moc si sami sebe vážíme.
Překvapuje mne, jaké mají psychologové žně. Proč? Jsou to potíže z nadbytku? Máme hodně práv, hodně práv se dovolávají i děti. Ale na povinnosti se zapomíná. A to na povinnosti k sobě i k okolí.
Možná si mnozí z nás staví příliš velká očekávání: od kariéry, od partnerství, od okolí. Nejsem sociolog ani psycholog a upřímně jim jejich práci nezávidím. Ale nabízí se jisté podobnosti, které čteme o starém Římě v období před pádem říše. Všeho dostatek, málo pracovníků, spoléhání se na levnou pracovní sílu z ciziny, na žoldáky, na dovozy potravin z daleka, pokleslá kultura. Nechci a nebudu patetická. Ale vidím, slyším, a cítím.
O to více je dobré se moc nezabývat tím, co na nás chrlí média. Ty si jedou svou geopolitiku. Jednou tak, a podruhé onak. O to více se těšit z drobností, vážit si dobrých vztahů v rodině, přátel. A nepodléhat strachům z pandemií a válek.