Stále tak zranitelní, stále nazí v trní. Katastrofa znovu jen připomněla, jak navzdory všem technologickým vymoženostem a pohodlnému životu jsme pořád tak zranitelní, stále nazí v trní. Že bezpečí bývá pomíjivé.
Počítače, satelity a matematické modely nám sice v předpovědích dávají většinou nějaký čas navíc, ale mnohým lidem ani to ne. Ani autem odjet nestačili. Pamětníci už vědí, kdy a jak reagovat, jako moje maminka. V předstihu odnášela věci na půdu a připravila si nejnutnější věci. Zrovna u ní vše dopadlo dobře. Tentokrát. Ale ne vždy tomu tak bylo. A voda má paměť. Takto katastrofální povodně bývaly i před staletími.
Teď sice máme na některých řekách přehrady, ale ty nejsou primárně stavěné proti povodním, ale aby vyráběly elektřinu. Prostě na živly se úplně připravit nedá. Ani se pojistit na všechny ztráty. A hledat viníka v globálním oteplování? Podle mne je to bláhové, protože takové katastrofy lidi postihovaly od nepaměti.
A některé názory, že si nemají domácnosti stavět baráky u vody? No historicky, každé město přece vyrostlo u vody, protože voda znamená hlavně život. A takové povodně ničí a zabíjejí i daleko od potoků, zaplavují dokonce sídliště.
Katastrofa znovu ukazuje, jak moc je důležité mít kolem sebe skutečné přátele, rodinu, fungující obec. A také myslet na to, že když je opravdu krize, dům ani byt si člověk do zavazadla sebou nevezme. Teď se vzedme velká vlna solidarity, ale za půl roku už opadne stejně jako divoká voda. Ale za půl roku lidé zničení povodní dohromady své domovy nedají.
O to více pak člověk potřebuje mít kolem sebe dobré lidi a také, bohužel, peníze. Nad vodu se tak snadněji dostane ten, kdo spořil, když svítilo slunce a vše bylo na pohodu. Pak, když vyšší moc udělá dalším plánům čáru přes rozpočet, se hodí mít zadní vrátka. O tom by mohla moje maminka vyprávět.