Čtyřicátník, patnáct let ženatý. Před pár dny u mne v práci energicky vpadl do dveří a bez obalu řekl:
„Na Valentýna jezdím se svou ženou už tolik let pořád do jedné vinárny. Dáme si lahvičku, dobré jídlo, přinesu kytku, dáme si pusu, ale letos jí překvapím.“
Šel na to rovnou, věděl, co chce. Asi ani nemusím psát, co své manželce pořídil. „Ona je přece moje zlato. A chci, aby se měla dobře, i v době, kdy opustíme naši práci,“ uzavřel to jasně.
Je fakt, že Valentýn je spíše svátek marketingu než lásky, hlavně když vidím, kolik lidí je samo, skutečně osamoceno, a to i v manželstvích. A nějaký 14. únor to nespraví. Je to logické: čím více elektronicky komunikujeme, tím více jsme sami. Máme na sebe málo času a chceme toho tolik…
A stejně jako v řadě rodin, když odrostou děti, vyčpí kouzlo Vánoc, tak i tak se ohraje Valentýn.
Na druhou stranu, i když je to pozlátko, stejně se neubráním úsměvu, když na ulicích vidím srdíčka, když vidím ty sháňky po něčem hezkém, když se obchody přebíjejí valentýnskými slevami.
Vlastně proč ne. I když tedy, když se podívám do kalendáře, tak to jsme pořád jedna velká oslava, pořád nějaký svátek. A určitě to není o počtu, ale o tom být spolu rádi.
Myslím, že nejvíc je obejmutí, pohled, pohlazení, stisk ruky. A vědět, že se na druhého budu moci obrátit, nejen v době hojnosti a zdraví, a nejen na sv. Valentýna.