Lidé z mého města mají běžně dvě, tři práce, a přesto mnozí si vyskakovat nemohou. Diví se, kde ostatní ty peníze berou. Nemá ale smysl příliš rozumovat a člověk musí holt zabrat, když chce nebo potřebuje více. Hořekovat nemá význam. Řešením může být zaškolit se a průběžně prodávat zboží, kterému lidi věří a které jim dává smysl.
Musím ale říct, že se mi smutně četla zpráva o uzavření jednoho z rodinných internetových obchodů s oblečením.
„V následujících dnech se budeme věnovat tomu, na čem nám záleží nejvíce: naší rodině, zejména našim vnoučatům,“ napsali manželé končící svůj podnik.
A dodali: „Nemůžeme získat půjčky od bank a nedostáváme daňové úlevy, které nám vláda slíbila během pandemie. Vidíme, kolik internetových obchodů, jako je ten náš, kvůli těmto potížím zavírá, a je to skličující.“
Skličující je, že se u nás i třicet let poté na podnikatele nahlíží často skrz prsty, jako by byli všichni šejdíři. Nebere se v potaz, že podnikající „mlčící většina“ se snaží vytvořit co nejlepší zákaznický servis, a že co vydělají navíc pak také vrací do lepší ekonomiky svého okolí.
„Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno.“ Tak tenhle náhled je u nás spíše výjimkou. Spíše převažuje ono „soused má kozu, kéž mu chcípne.“ Škoda. Protože když bude mít soused více koz, určitě brzo přijde a on koupí něco ode mne…, vzájemný užitek. To je to, co funguje.
Podpora a sdílení je o to co tu běží…
Jak to máte vy? Podporujete malé rodinné firmy?