Unavení z bomba zpráv. Raději na zahradu, se psem, na kolo nebo sraz mopedů

Lidé u nás jsou unavení z dění kolem. Nechtějí řešit bolesti světa. „Jdi už s tím do háje,“ řekla láskyplně při společné víkendové snídani má známá svému manželovi, který zase po ránu, jako rádio-žurnál začal analyzovat co se děje na Východě.

Sleduju, že lidé kolem mne začínají více pracovat na zahradách, dokonce i ti, co se tomu celý život bránili, tak najednou je to pro ně únik. Cvičí, malují, jezdí na kole. Zkrátka dělají cokoliv, jen aby neslyšeli televizi a nedívali se na hlavní stránky internetových kanálů.
Držet pospolu, mít dobré vztahy v nejbližším okolí, v rodině.

 

 

Nedivím se, že spousta lidí se s radostí věnuje přátelství se psem či kočkou. Tato přátelství nezklamou. Psa nebo kočku má doma bezmála šedesát procent naší dospělé populace, tedy více než pět milionů Čechů ve 2,63 milionech domácností, spočítala Generali Česká pojišťovna.

Radovat se z drobností. To je stejně ta nejlepší „investice,“ i když nemám ráda, když se tomuhle říká investice. Je to pak poněkud falešné, samoúčelné.

Můj známý, který pracuje už léta v médiích, dokonce ztratil zájem o senzační zprávy „za každou cenu“. Plní úkoly, které po něm šéfové chtějí, nachází si i své příběhy, ale už dávno nehoní iniciativně senzace.

 

„Stejně pak ze všech těch katastrof akorát ukazují blikající modré majáky a pásky třepotající ve větru. Je to pořád dokola,“ konstatuje.

 

Nedávno mu jistý akční děda vzrušeně volal, že má od svého syna čerstvé video, kde právě žralok žere u Hurgády turistu v moři, a že mu ho pošle.

„Dědovi jsem poděkoval a napsal jsem mu, ať to nechá být. Přece si to naše informační portály vezmou z agentur,“ dodává známý. Co se stane, když nebudu vědět, že se svět řítí do záhuby? Bude mi líp.

Také je unavený z toho, jak se pořád něco rozebírá, jak se sděluje, co o čem a jak si máme myslet, jak se pořád řeší nástrahy života…

 

 

Ve volných chvílích jezdí třeba na staré babettě. Stal se dokonce členem „gangu“ Uragáni z Měňan. Jezdí na srazy, na závod, kde ví, že určitě nevyhraje. „Minule jsem stejně špatně v Praskolesech odbočil, a navíc je tam u Brd tak krásně, že jsem jednu chvíli zapomněl, že vlastně závodím, a kochal jsem se. Takže mne hodně borců předjelo. A večer jsme to u rybníka pěkně zapili,“ usmívá se známý, muž na prahu padesátky. Jako malý kluk. A o tom to je.